Život časem člověka mění...
Táto, táto, táto můj,
víra se lehce ztrácí.
A NĚKDY se už nevrátí.
Prosím, už to nepodceňuj,
nemyslím to v legraci.
Víra jak papír je křehká,
zmuchlat jej jde zlehka,
ale vrátit jej zpátky, narovnat?
Jde to? Zkus to s novým archem porovnat.
Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina.
Vezmi knihu a papír do něj vlož,
tou knihou třeba stůl podlož.
Papír zas bude jak nový arch,
jen delší dobu to trvá,
knihu pokryje třeba i prach,
tak i víra v člověka se chová.
Táto, táto, táto můj,
já budu za Tebe bojovat stůj co stůj.
Zkusíme zas spolu
vytáhnout knihu zpod stolu,
dřív než pokryje ji prach
a v našem vztahu by zůstalo jen slovo...
slovo KRACH.
Chci získat víru zpátky v Tebe,
aby byla čistá jak letní nebe.
Vždyť jsi můj táta, táta jediný,
s mým princem máte stejně jmeniny.
Jediní dva muži, co v srdci mám,
takové už nikdy nikde nepoznám.
Táto, táto, táto můj,
ten boj pro nás dva vybojuj.
A hlavně...
hlavně se mi opatruj!